Milosrdní bohové - povídka
Milosrdní bohové
Zveřejnil Martin dne 5.10.2012
Jakub Guman
(Povídka ze světa sci-fi postapo larpu Střepiny)
Pokud si povídku chcete raději přečíst offline, můžete si ji stáhnout zde.
Pod nohama jim křupe tenká vrstva spečeného písku, jako by to bylo řídké bahno na povrchu usušené sluncem. Ostrý vítr štípe do očí, horký vzduch se skoro nedá dýchat ani přes dvojitý filtr obličejové masky. Ještě před chvílí jasná obloha se od západu neuvěřitelnou rychlostí zatahuje, nebeský Prsten, gigantický kruhový pás táhnoucí se přes celou nebeskou klenbu, matně září a po jeho povrchu přebíhají spletence blesků. Jestli hněv bohů dosahuje až tak vysoko, bude bouře stát za to. Prsten takhle naposledy zářil v předminulém cyklu - tehdy běsnění živlů zabilo čtyři druhy z jejich kmene, z toho dva nenahraditelné stopaře, kteří se stejně jako teď oni vydali do pouště nalézt kus z prstenového železa. Před takovým počasím je lepší se schovat, zalézt hluboko do jeskyně a počkat než přejde. Jenže kolem nich se teď rozprostírá širá poušť a nejbližší chatrný úkryt v hromadě kamení je ještě stovky kroků daleko. Dobře vědí, že to včas nestihnou, ale nedělají si s tím hlavu; v rychlosti přetahují přes záda silné gumové pláště s kapucí hluboko do očí a přidávají do kroku. Vedro začíná být nesnesitelné, zář z nebeského Prstenu sílí. Začne to každou vteřinou...
První blesk uhodil, když byli padesát kroků od kamenů; to už Prsten nebyl vidět a od obzoru k obzoru pokryla nebe temně šedá jiskřící mračna. Hned nato se obloha protrhla a silou vodopádu vyvalila na zem hektolitry toxického deště. Nemít na sobě pláště, sloupe se jim za pár dnů kůže a tělo pokryjí vředy - říká se tomu dešťová nemoc a je to druhá nejhorší věc, která vás na Navaře může potkat. Tou první je dehydratace během dlouhých měsíců, kdy pro změnu neprší vůbec a vyschnou i ty poslední podzemní prameny, které se ještě dají pít.
"Před tisíci roky byli lidé pány světa," usměje se Tahir, když se konečně posadí do závětří malinké jeskyně a jeho druh pomocí obou plášťů zakryje vchod, "a teď se musejí schovávat i před pitomou bouřkou."
Nadar nakrčil čelo a stejně jako už tolikrát se mu chystal udělat kázání.
"Zase s tím začínáš? Být starší šaman, vyženu tě dávno do pustiny."
"Jenže jím nejsi ani nebudeš. A dobře víš, že našemu starému jsou mé názory ukradené a za kacířství se do pustin nevyhání už dvacet let."
"Stejně je to rouhání..." neodpustil si Nadar a posadil se vedle něj.
Tahir se nenechal odradit, protože podobné debaty vedl již stokrát. Před pár lety by byl jako kacíř skutečně vyhnán do pustiny a ponechán napospas slunci a toxinům, ale doba se změnila a kmen zjistil, že si už nemůže dovolit přicházet o své členy, zvlášť pokud se jednalo o něj, nejlepšího stopaře.
"Myslíš, že lidé, kteří postavili Prsten a všechna stará města, by si neuměli poradit s počasím? Jen se podívej na ruiny První výspy - copak by kdokoli z našich dokázal stvořit něco takového, i kdyby na to měl sto rukou a tisíc let času? Říkám ti, že tehdy se bouřkám hlasitě smáli. Pak je přestaly bavit a odstěhovali se zpátky ke hvězdám. Dary nám posílají, abychom na ně nezapomněli."
"Ne, Tahire, tobě zkrátka není pomoci a zapomínat bys neměl ty na bohy... Kdyby tví nebešťané existovali, už dávno se ukážou, místo toho, aby po nás jen z vrchu házeli kusy železa, jak tvrdíš. Říkám ti stejně jako všichni ostatní: Prsten i města jsou díla bohů a mezi hvězdami žádní lidé nežijí. Jestli v tom rouhání budeš pokračovat, žádný dar nenajdeme a bude to jenom tvoje vina."
Chvíli seděli mlčky.
"Co lidé z podzemí?" nedalo nakonec Tahirovi. "Ještě můj otec o nich neměl ani zdání a teď s nimi dokonce obchodujeme. Copak jsi neviděl, jaké mají oblečení? Nebo jejich povozy - velké jako písečný mastodont a ani nepotřebují zvíře, které by je táhlo. Ti v žádné bohy nevěří a daří se jim mnohem líp."
"Přestaň už..."
Rozjetý Tahir se však nedal zastavit: "Co když existují ještě jiné kmeny, ne jen ten náš a podzemní lidé? Co když jejich šamani ovládli umění ptačího letu a umějí vytvořit i povozy, které se vznesou do vzduchu? Pak by nebyl problém zaletět až nad mraky a pro mě za mě tam třeba postavit nový Prsten, ještě větší než ten, který tam už je."
"A železo by vzali kde, hm?" vítězostavně se zašklebil Nadar, protože tento argument jeho druh přebít nemohl. Ostatně: Tahirovi to vůbec nevadilo. Bylo to pro něj celoživotní přesvědčení silnější než víra v kmenové bohy. Od doby, kdy mu to všechno pověděl jeden starý poutník, když k nim do osady přišel zemřít na dešťovou nemoc, toulal se Tahir většinu času pouští a snažil se najít odpověď mezi hvězdami; vlastně jen proto se nakonec stal stopařem a když nějaká hvězda spadla (i když to nebyla hvězda ale jen bohy darovaný kousek nebeského prstenu), vydal se ji do pouště hledat, aby se po několika týdnech vracel s písečnými saněmi naloženými vrchovatě drahocenným kovem a jeho kmen měl na několik měsíců vystaráno.
"Zabal si plášť, můžeme vyrazit," vyrušil ho z myšlenek Nadar. Dnešní cesta bude ještě dlouhá, pokud chtějí místo dopadu najít dřív než jiné kmeny.
Druhého dne došli k hranici města. Jednoho z těch méně důležitých, které na rozdíl od První nebo Druhé výspy ani nemělo jméno. Stopaři už dávno zjistili, že tu mimo toxických výparů a hnízd nebezpečných mutantů nic není, a tak nebyl důvod se sem vracet - všechno železo, kdysi ležící na ulicích, už někdo vysbíral a do budov se zasahovat nesmělo, pokud jste nechtěli rozhněvat bohy, kteří zde podle kmenové tradice dříve žili. Dobře si pamatovali na skupinku sběračů, jež se sem navzdory všem varováním vydala rozebrat starý železný most a už nikdy se nevrátila, od útlého věku znali i historky o zatoulaných dětech vracejících se po několika letech změněných k nepoznání ve slintající trosky bez lidského vědomí. Bez zdrojů čisté vody, bez rostlin a s jedovatými výpary číhajícími na každém roku byla města jen rozpadající se pustinou bez života, panoptikem pokroucených zrůd čnících až o nebes.
"Dál nejdu," polohlasně špitl Nadar. Stejně jako většina mladých stopařů se měst bál a nikdy do nich nechodil. Po chvíli, jako by se snad potřeboval omluvit, dodal: "Možná jsme šli špatnou cestou, jinak bychom dar museli už dávno najít. Nebo ho někdo našel před námi. Neměl ses tolik rouhat..."
"Jdeme správně, musí být někde tady. A i kdybychom nebyli první, spousta železa zbude; stopa po daru byla přes půl oblohy, musel ho být pořádný kus." Snažil se znít konejšivě, i když věděl, že to na přítele nezabere. Sám ve městě nikdy nebyl, ale potřeba dokázat všem, že jeho víra žádným rouháním není, nakonec převážila nad strachem.
"Počkej tu na mě do zítřka. Buď se vrátím se železem nebo bez něj."
"Nemusíš to dělat, Tahire," sklonil mladík hlavu.
"Nemusím, ale udělám," odvětil a pak už beze slova vykročil vpřed vstříc šedému kameni prorůstajícímu město od obzoru k obzoru. Byl si jistý, že se ho Nadar nepokusí zastavit. Když se po chvíli ohlédl, spatřil jej, jak s rukama složenýma na hrudi zpívá píseň za mrtvé a po tváři mu tečou slzy.
* * *
Orientovat se ve městě bylo mnohem těžší, než předpokládal. Křivolaké ulice se táhly skoro donekonečna, jen domy tu byly mnohem, mnohem větší, místy dokonce vyšší než skály, které lemovaly poušť. Jako naschvál byla obloha stále zatažená hustými černými mračny, takže mu nepomohlo ani slunce nebo hvězdy. Kráter po dopadu daru mohl být klidně několik stovek metrů od něho, a stejně by ho minul. Musel se spoléhat na štěstí a toho se mu zoufale nedostávalo, jak si uvědomil třetího dne, když mu téměř došla voda. Vyčítal si svou paličatou hloupost, litoval chvíle, kdy jeho hrdost překonala pud sebezáchovy. Šedý kámen byl mnohonásobně rozpálenější než písek nebo kamení, ohromná torza budov spolehlivě zastavila všechen vítr a mohlo v nich číhat cokoli, co zatím jen zázrakem nepotkal (že by přeci jen trocha štěstí v neštěstí?).
Jeho beznaděj ještě posílila, když k ránu, kdy ležel na tvrdé zemi stočený do klubíčka a recitoval všechny modlitby které znal, uslyšel vzdálené hřmění. Ne, bouři ve městě vážně zažít nechtěl... Sebral poslední zbytky odhodlání, zabalil se do pláště a vyrazil nazdařbůh hledat přístřešek, protože tak zoufalý, aby se odvážil do budov, ještě nebyl. Běžel a čekal, že peklo propukne každou chvíli, ale ono nepřicházelo, ačkoli hřmění bylo stále blíž. Burácení nakonec přehlušilo i jeho vlastní myšlenky a on padl na zem, dlaněmi si zakrývající bolestí mučené uši. Náhle celé město, dosud přikryté zbytky noci, zalila vlna světla z nebes. Klesalo ohromnou rychlostí níž a níž, až se skoro dotýkalo střechy nejvyšší budovy v okolí a rachot, který z něj vycházel, mu vnikl až do morku kostí. Uvědomil si, čeho je svědkem - hledal nebeský dar, ale místo toho si dar našel jeho. Rázem zapomněl na bolest, vstal a rozběhl se za světlem, které mezitím prosvištělo nad ním a klesalo dál do hlubin města. Každou chvílí očekával zemětřesení, až se z Prstenu odpadlý kus železa zaryje do povrchu Navarry a vyhloubí do ní stovky metrů široký kráter (a doufal, že to bude dost daleko, aby ho nesmetla rázová vlna), ale nic z toho se nestalo. Místo toho světlo kleslo tak, že mimo záře na obzoru nic neviděl a rachot ustal, jako by ani nikdy neexistoval. Pak zhaslo i světlo.
Po chvíli pohybu směrem, kterým tušil dopad, se v něm přeci jen probralo racionální myšlení a z pouzdra na noze odepnul mačetu. Výstavní kousek z nejkvalitnější oceli - sám jej donesl ze své první cesty za darem. Při setkání s mutanty to byla hranice mezi životem a smrtí; každou chvíli musejí začít vyplašeně vylézat z děr.
Až po dlouhých hodinách pochodu dorazil na kraj města. Díky bohům byla před ním zase jen stará dobrá poušť a v povzdálí několik menších budov seskupených kolem ohromné kruhové prohlubně v zemi, která sice vypadala jako kráter, ale už kvůli těm domům jím nemohla být. Že by narazil na osadu? Takhle blízko města to nebylo moc pravděpodobné, takže ho napadlo jediné - podzemní lidé. Nikdo pořádně nevěděl, kde sídlí a oni se jen jednou za čas objevili na trhu v oáze, mlčky vyměnili železo (mnohem kvalitnější, než se dá najít v poušti) a filtrační masky (prý je uměli vyrábět) za potraviny a rukodělné výrobky a zase nasedli na své zvláštní transportéry, aby pak odjeli neznámo kam. Třeba se od nich dozví něco o tom zvláštním daru, museli ho přece vidět také. Nevěděl ovšem, jestli budou k vetřelci na svém území přátelsky nakloněni, takže vytáhl plášť proti dešti a zabalil se do něj. I když v něm bylo nesnesitelné vedro, sloužil pro svou pískovou barvu jako kvalitní maskování. Dostane-li se nepozorovaně až do osady, sníží riziko, že ho náhodně zastřelí jednou ze svých dalekonosných zbraní, jejichž principy nikdo v poušti nechápal.
Krok za krokem postupoval dál až k okraji srázu. Zprvu opatrně, ale když zjistil, že je osada prázdná, odhodil i plášť.
Na samé hraně propasti se mu málem zastavilo srdce. Stál tam a zíral na něco, co ještě lidské oči neviděly. Ve středu obrovské prohlubně se leskla konstrukce z té nejkvalitnější oceli, přesně kruhového tvaru s trámovými podpěrami na všechny strany. A na ní, ó bohové, gigantický předmět složitého tvaru (trochu připomínal vážku) lesknoucí se víc než samo slunce, na špici zmatnělý stejně jako se matní ocel, když projde velkým žárem. Po bocích toho zvláštního obydlí se táhly nápisy s šestiúhelníky, které mu sice byly podvědomé, ale jež neuměl přečíst - podobné se daly nalézt v některách částech města. Mělo to okna i dveře a k nim přistavené schodiště. Ten nejpodivnější dar, jaký kdy kdo objevil - celý železný dům, otevřený a připravený přivítat hosty.
Přiblížit se k tomu neodvažoval, dokud nezjistí víc. Důkladným průzkumem ověřil, že celé okolí je skutečně prázdné, až na několik lineárních stop vedoucích na půl hodiny pěší cesty od konstrukce až ke skále na druhé straně prohlubně, kde zčistajasna končily. Stopy byly podobné těm, jaké zanechávají transportéry podzemních lidí, jenže mnohem masivnější a s úplně jiným vzorem. Že by se na jejich konci neznámé vozidlo vzneslo do vzduchu, nebo snad opravdu zmizelo ve skále, jak kdysi slyšel popisovat pověrčivé soukmenovce? Vyšplhal se znovu nahoru, aby prohlubeň obešel ještě vrchem, ale když ani po dalších dvou hodinách nenalezl nic, co by napovídalo opětovnému návratu původce stop na zem, rozhodl se vrátil ke konstrukci. Beztak začíná foukat vítr a jakékoli stopy v písku za pár minut zmizí.
Na posledních pár desítkách kroků dělících ho od lesknoucí se "vážky" (nevěděl, jak jinak by to měl nazvat) mu došlo, že zatímco byl pryč, muselo se tu odehrát něco strašného - na zemi kolem schodů i na nich samotných byla čerstvá krev. Část jí podle zápachu patřila mutantům, část byla jiná, snad lidská. Mačeta mu klouzala ve zpocené dlani, zatímco stoupal a stále si pohrával s myšlenkou otočit se a utéci odsud rychle pryč. Kdo vůbec je, aby pátral po tajemství neznámých bohů? Na druhou stranu: byl tu i někdo jiný a ten někdo byl podle všeho napaden a může být stále uvnitř. Co když patří k těm, kteří odsud odešli a nechali stopy v písku? Jenže proč by se mu potom neukázal už předtím?
Krev se v kalužích rozlévala po podlaze, její cákance pokrývaly zářivé panely na stěnách. Některé z předmětů neznámého tvaru a účelu uvnitř byly převržené, po povrchu průhledného materiálu, ze kterého všechno bylo, se táhly praskliny. S adrenalinem pulzujícím mu v žilách šel krok za krokem ke dveřím na konci vstupní haly, v půli cesty se však zastavil, když zpoza nich uslyšel šramot. Pak se vše seběhlo ráz na ráz.
Z otvoru ve stěně, který ani jeho oči stopaře předtím nezachytily, vypadl poklop, těsně následován půlmetrovou horou pokroucených šlach a svalů, s otvorem plným vyceněných tesáků v místě, kde se dala čekat hlava. Ještě v letu vystřelil mutant oběma dlouhými pažemi, aby překvapenému Tahirovi utrhl hlavu - i když jsou tyhle stvůry malé, mají neuvěřitelnou sílu. Naučenými reflexy se stopař vrhl stranou, jen tak tak, že se mu pařáty nezaryly do masa. Vyveden z rovnováhy, vedl první protiútok mačetou naslepo. Při druhém, to už vyrovnal těžiště, mířil přesně, ale mutant jediným skokem nechal ocel zasvištět na půl metru mimo. V další sekundě už takové štěstí neměl a na jeho těle vyskočil hluboký šrám. Tahir ovšem věděl, že jestli chce vyhrát, bude muset mutanta zranit mnohem, mnohem více; slyšel i o případech, kdy z bestie nezbyla víc než půlka trupu a stejně byla schopna útočit. Na potvrzení historky nemusel dlouho čekat - otvorem proskočilo další pokroucené tělo, tentokrát se spodními končetinami dokonale amputovanými u samého trupu. A ještě jedno, které ale tentokrát prošlo dveřmi. Tři proti jednomu, to nemohl vyhrát. Zaujal obranné postavení a čekal, kdy se na něj vrhnou. Nestalo se. Místo toho se ten beznohý vzepřel na rukách, až mu dosahoval skoro po prsa, a chraplavým, těžko srozumitelným hlasem vyštěkl:
"Zajmout. Hodit k dalším."
Zmatený Tahir se nebránil, když ho zbylí dva mutanti chytili drápatými končetinami každý za jedno rameno a jediným smýknutím jej povalili na zem. Ne, tohle přece nemůže být pravda. Mutanti jsou zvířata, nemají mozek! Tři bestie si s tím zřejmě nelámaly hlavu; protáhli jej chodbou a hodily na podlahu do tmavé místnosti, kde se u zdi choulily dvě další postavy. Ale ze všeho nejdřív mu sebrali zbraň.
* * *
"Vy... vám tahle věc patří?" zeptal se nesměle dvou spoluvězňů, když mutanti odešli dalšími dveřmi pryč. Neviděl co jsou zač, protože těch několik světýlek na panelu ve zdi sotva stačilo, aby rozeznal stíny.
První z nich mlčel, druhý chvíli kroutil hlavou a pak s trochu divným, jakoby bublavým přízvukem, odpověděl: "Ne. Viděli jsme jak loď přistává. Přišli jsme sem, ale posádka už byla pryč. Místo toho nás přepadly ty zrůdy..." Půlku věty Tahir nepochopil, ale došlo mu, že se musel s cizinci minout jen pár chvil poté, co tuto loď ztratil z dohledu. Pohlédl pozorně na bližší stín a zarazil se, protože tvar jeho hlavy vůbec nepřipomínal člověka."Nejste z pouště?"
"Ne. Naštěstí. V tomhle podnebí by našinec do roka zdechnul. A nám se to i stane, jestli se rychle nedostanem ke svý vodě. Ta potvora se v tomhle vedru strašně rychle odpařuje. Co tu děláš ty?"
"Myslím, že to samé co vy. Hledal jsem železo z nebes a spadl do pasti."
"Železo z nebes? O čem to sakra mluvíš?" zachroptěl druhý, dosud mlčící stín.
Tahir znejistěl. Copak ti dva nebyli sběrači?
"O padajícím daru - železném kusu bohy odloupnutém z Prstenu." Svou teorii o nebeských lidech zatím radši nechal stranou.
"Je to křovák," rozchechtal se druhý. "Nemá ani páru, o co tady de. No schválně, slyšel jsi někdy o představenstvu?"
"Neslyšel," musel se přiznat.
"No jo, je to fakt blb... Proto sme přijeli přes půl planety sem, abysme se s ní potkali. Pak jsme uviděli to světlo na nebi a řekli jsme si, že se chystá něco velkýho, jestli sem někdo letí semiorbitálem, nejspíš aby se s nima potkal taky. Jenže nikde nikdo a místo toho raketa plná mutantů. Průser."
"Takže vy také věříte, že na nebi je život?" svitla v něm naděje, že našel spřízněné duše.
První ze stínů se zavrtěl, až to v jeho obleku zašplouchalo. "Kdybys nebyl ve stejný bryndě jako my, tak už ti jednu vrazím. Jak na týhle planetě můžeš žít a nevědět vůbec o ničem?"
"Já..." zajíkl se Tahir a byla v něm malá dušička. Než stačil cokoli dodat, cizinec pokračoval.
"To, čemu říkáš Prsten, je Moloch, pěkně stará těžební stanice, která nám pomalu ale jistě padá na hlavu - to jsou ty tvý dary. Jo, jsme tu taky kvůli nim, i když z jinýho důvodu: chcem, aby s tím představenstvo něco udělalo."
" Kdo je to představenstvo? A kdo jste vůbec vy?" vychrlil ze sebe stopař, protože v něm už zase hlodala zvědavost.
"Ach jo..." povzdechl si první. "Stejně nemáme nic lepšího na práci, takže: Představenstvo korporace Bio-Drone Industries, to jsou týpci, co celý Navaře šéfujou – sice po právu, ale poslední dobou bohužel ne moc šťastně. A my, my jsme Homo Navarrensis, ovšem častěji nás titulujou 'hnuse'", rozchechtal se, až se mu oblek znovu rozšplouchal. "Vedem průmysl v drsnějších částech planety, ale neustále nás bombardujou kusy šrotu z Molocha (nebo Prstenu, jestli chceš) a těm v podzemí je to jedno, protože jim to na hlavu nepadá. Než se zas blbě zeptáš: o těch, co přiletěli touhle kocábkou, nemám ani šajn. Teď víš všechno, tak můžeš na oplátku za rychle nabitý vzdělání vymyslet, jak se odsud dostat. Seš teď totiž nejchytřejší křovák pod sluncem." Výbuch smíchu se tentokrát zmocnil obou cizinců, ale Tahirovi to nevadilo. V hlavě mu vířil celý nový vesmír informací, které musel kousek po kousku strávit.
Zatímco se Hnusáci nepřestávali chechtat nejapnému vtipu, dveře se rozlétly a dovnitř vpadla čtveřice mutantů, tentokrát ozbrojená tyčemi, podle materiálu pocházejícími odkudsi z lodi. Jeden z nich měl ve spárech Tahirovu mačetu. O tom, že by mutanti používali zbraně, nikdy neslyšel. Ostatně: ještě donedávna netušil ani to, že mají nějaký mozek.
"Mlčet, čekat co s vámi udělat. Jinak..." šéf mutantů neměl šanci dopovědět. Neohrabaně vypadají stín prvního cizince se rychlostí blesku vymrštil, popadl tyč v mutantově ruce a natlačil mu ji tam, kde se dal tušit žaludek. Druhý ho jen těsně následoval a využívaje zmatených reakcí ostatních, odzbrojil dalšího. Tahir nelenil - moment překvapení, kvůli němuž byli v zajetí, teď zahrál v jejich prospěch. Odpružil se do skoku přímo proti držiteli jeho mačety, otočeném k němu zády.
Dopad mutanta úplně vykolejil; za chvíli se s Tahirem váleli v jednom chumlu. Stopař sice utržil několik škrábanců, ale jakmile se mu podařilo vykroutit mačetu z cizích pařátů, byl boj krátký. Z chodby se ze ozývalo chrčení, další nepřátelé museli být na cestě.
"Fofrem, než to zavřou," zařval jeden z cizinců a vrhl se ke dveřím, které se už skutečně daly do pohybu. Zatímco rukama rozrážel veřeje od sebe, vykopl vpřed, aby smetl dalšího z věznitelů, který měl tu smůlu a jako první dorazil až k němu. Následoval druhý, třetí... V synchronizovaném víru tyčí a mačety padali k zemi, až se zdálo, že se nepřátelé dají každou chvíli na ústup.
Bojové štěstí se však obrátilo; mutantů byla přesila a ačkoli Tahir se spojenci ovládli chodbu, byli silně v nevýhodě proti jejich záplavě lezoucí nejen po podlaze, ale i po stěnách a stropě. První z cizinců pokrytých šupinami a s kostěným hřebenem na hlavě (až teď ve světle si je mohl prohlédnout) zemřel, s hrdlem rozervaným skoro až k páteři. Následná zuřivost toho druhého překonala i ty nejdivočejší představy; trvalo jen deset, patnáct vteřin, než bylo po všem. Nastalo úplné ticho přerušované jen crčením vody z obleku notně potrhaného berserka, nyní opřeného o stěnu a ztěžka dýchajícího polední pouštní výheň.
"Potřebuju to rychle spravit, jinak je po mně. Dostaň mě nahoru, kde parkujem káru," spíš zašeptal než nahlas pronesl cizinec, než se mu podlomila kolena.
Škrábat se do svahu s bezvládným těžkým tělem na zádech bylo skoro nad jeho možnosti, ale dokázal to. Jaké bylo jeho překvapení, když v místě, kde mělo být vozidlo, spatřil skupinku vysokých a mohutných černě oděných postav v maskách implantovaných přímo do obličeje. V rukách se jim blýskaly zbraně, opodál se ve vzduchu vznášel jejich dopravní prostředek připomínající obrovské železné pouštní sáně kolem pobité pancířem - proti němu vypadal stroj Hnusáků jako hromada šrotu narychlo spojená rezavým drátem. Jak s tím mohli překonat celou poušť?
"Stát!" zařval jeden z černých, nejspíš velitel. Jeho hlas byl maskou natolik zkreslený, že mu skoro nebylo rozumět. "Tady je další!" ukázal přímo na Tahira, ke kterému se okamžitě vrhla dvojice ozbrojenců. Shodil ze zad těžce oddychující závaží, sáhl po mačetě, ale to už jeden z nepřátel (nepohyboval, že jím je) namířil konec své tyčovité zbraně na jeho hruď a on ucítil náraz jako od kladiva. Odhodilo ho to dva metry, div že neztratil vědomí. Ležel a nemohl se hýbat, ale žádné zranění necítil. S vypětím všech sil se mu povedlo otočit hlavu k místu, kde pustil zraněného cizince; dva stíny se nad ním tyčily, zběžně jej prohlédli a pak jej, stejně jako předtím jeho, zasáhli tou palnou zbraní. Nepochyboval však o tom, se je jeho spolubojovník už neprobere.
"Toho křováka naložte, najde nám cestu."
Ucítil cizí ruce, jak ho zvedají, nesou k vozidlu a tam jej nešetrně házejí na jeho plochou střechu. Dva z černých zůstali s ním, zbytek se rozmístil po okolí; část jich odešla prozkoumat plavidlo nebeských lidí, část nasedla na malá vozítka a ohromnou rychlostí se vydala pročesávat poušť. Ucítil bodnutí v paži a pak ztratil vědomí.
* * *
Probudil ho kopanec do žeber. Nad ním se tyčil černý stín a ještě než úplně přišel k sobě, vyštěkl na něj: "Kam odešli?" Navzdory prožitému peklu a dehydrataci se cítil skoro stejně tak dobře, jako na začátku cesty - nejspíš důsledek toho bodnutí.
"Kdo?" nechápal otázku a vysloužil si za to další kopnutí.
"Nobilia. A další hnusové." Ten hlas byl zvyklý rozkazovat a v jeho podtónu bylo něco, z čeho mrazilo.
"Nevím, kdo je Nobilia a oba Homo Navarrensis jsou mrtví," neodpustil si alespoň malý pojmový vzdor. Tentokrát schytal botou do ledvin.
" Ptal jsem se, kde jsou ti, co přilítli lodí. Tvrdíš, že další hnusy jsi neviděl?"
"Neviděl. Od lodi vedly stopy, ale ty končily u skály a dál nešly nikam," odpovídal radši popravdě - s tímhle tvorem by si nerad zahrával.
"Co se dělo, když jsi byl uvnitř?"
Řekl mu to do posledního detailu, což jej zřejmě uspokojilo.
"Ještě vy křováci neumíte lhát..." zachechtal se pak dodal: "Vstaň. Ukážeš nám cestu."
Neodporoval. S námahou se vyškrábal na nohy a ve společnosti dvou černých vyrazil zpátky do údolí.
"Tady," ukázal svým průvodcům místo, kam předtím stopy vedly. Jeden z nich vytáhl ze záňadří malé zařízení a cosi do něj naťukal, načež se ozvalo krátké zasyčení a kus skály se rozestoupil, aby odhalil panel s množstvím čísel. Chvíli poté dorazil i zbytek skupiny.
"Díky, křováku," poplácal ho velitel po rameni. Nebýt předchozí zkušenosti, vyznělo by to skoro vlídně.
"Teď dobře poslouchej," pokračoval velitel v dobráckém tónu a pak mu dobrou půlhodinu vysvětloval něco, čemu příliš nerozuměl, a z čeho pochytil hlavně to, že sehraje-li svou úlohu dobře, bude se moci vrátit domů.
"Uvidíme, jestli kódy pořád platí..." zamumlal si velitel pro sebe, když s Tahirem skončil, přešel k panelu a stiskl několik čísel. Jestli si Tahir myslel, že pro jeden den bylo už zázraků moc, pak se pletl: desetimetrový úsek skály před nimi ze zachvěl a o hned na to vjel do země, jako by tam snad ani nikdy nebyl. Odhalila se před nimi osvětlená chodba vedoucí několik desítek metrů do skály a pak přecházející v místnost, která musela vyplňovat snad celý prostor svahu. Uvnitř ní se skoro až ke stropu tyčily stroje, jako by snad prostor podobný tomu zevnitř „vážky“ vyplňoval celý kopec, a mezi nimi se procházeli lidé. Lidé! Měl pravdu, když tvrdil, že všechny ty zázraky světa nemají na svědomí bohové, ale tvorové stejní jako on nebo Nadar nebo kdokoli jiný z kmene! Věděl však také, že jestli se někdy vrátí, nikomu o tom neřekne. Nový svět, jak ho začal v posledních hodinách poznávat i se vší jeho bolestí a špínou, není nic, co by člověk z pouště chtěl znát. Ať si pod zemí žijí v blahobytu, zatímco oni na povrchu se plahočí, bojují o přežití a v potu krve sbírají ze země to, co ještě zbylo z kdysi určitě nádherného světa.
Život v nevědomosti je krásný, bdí-li nad vámi milosrdní bohové.
Tahir
Silně extrovertní postava, která nechápe technologie a je nad nimi v neustálém úžasu. Ačkoli vyrostl v primitivní kultuře, je obdařen přirozenou inteligencí. Přestože nechápe technické detaily toho kterého zařízení, základní principy jeho fungování pochopit dokáže.
Má pozitivní vztah k Homo Navarrensis a trochu se bojí Homo Belliger, i když jejich názory zformovaly vidění pro něj do té doby neznámého světa. O všem chce vědět co nejvíc, byť nedokáže rozeznat falešné a nepravdivé informace od pravých a naivně věří všem.
Nesnažte se v roli Tahira přehrávat, aby se to nezvrhlo v parodii! Jeho role je i přes jeho neustálý dětský úžas vážná a zodpovědná. Jako jedinec je možná nevzdělaný, ale rozhodně ne hloupý.